Jak přistoupit k výchově našich dcer, aby měly možnost vyrůst z dívky v sebevědomou ženu, která si rozumí a ví co od života potřebuje?
Webinář natočený díky podpoře projektu MAP II vzdělávání ORP Šumperk II TÉMATA:
Co potřebuje holčička 0 – 7
Co potřebuje dospívající slečna 7 – 14
Co potřebuje dospívající žena 14 – 21
Těhotenství s holčičkou. Na co si dávat pozor a jak nastartovat pozitivní přístup k ženství již v raném vývoji. Přístupy k výchově dcer, jak je podpořit, na co si dávat pozor. Jak pečovat o sebe, abychom mohly být dobrou a podporující mámou. Co potřebují naše slečny když dospívají, jak podpořit jejich sebevědomí.
Webinář je koncipovám: teorie, odpovědi na otázky, mé životní příběhy a zkušenost.
Vyrůstala jsem v době, kdy se poprve objevily v televizi reklamy na menstruační hygienické pomůcky a hormonální antikoncepce byla největším hitem farma průmyslu. Přesto jsem necítila, že se mohu ptát, nebylo s kým se poradit, popovídat, dozvědět se maximum objektivních informací. Cítila jsem se mletá mezi mlýnskými koly tzv. „moderních“ názorů kamarádek a časopisů, které více méně vedly k podpoře brzkého zahájení sexuálního života a užívání hormonální antikoncepce a na druhé straně tradiční přístup, který mi byl od mala předkládám jako ten správný, tedy počkat na zahájení sexuálního života až do manželství.
Jenže nebylo zbytí, když jsem ve svých 17 letech potkala svého partnera, nějak jsem cítila, že to na vdávání ještě nebude, ale na vodění za ruky dlouhodobě, jsem to také neviděla. No a tak začalo náročné období mé vnitřní rozpolcenosti, kdy jsem hledala nějaký kompromis a tak nějak vnímala, že ať zvolím cokoliv, tak to bude stejně špatně.
Dnes jsem sama maminkou 16ti leté slečny a na dotaz „Jakou antikoncepci mám doporučit své dceři?“ odpovídám poměrně často.
Zajímavé je, že se mne na podobnou otázku nikdy nezeptala maminka dospívajícího chlapce. Čím to je? Je to tím, že se obecně předpokládá, že větší dopad, pokud se při zahájení pohlavního života „něco nepovede“, nese primárně dívka. Je to pravda, ale osobně se domnívám, že i kluci by měli být podporováni k zodpovědnosti a informované volbě. Jak moc by mi to v mých začátcích pomohlo. Když jsem se vzdělávala a zkoumala, jak předcházet rizikovému sexuálnímu chování dospívajících, zaznamenala jsem u všech odborníků, včetně těch světových, zajímavou schodu. Odborníci se shodují na tom, že spoustu problémů přináší předčasné zahájení sexuálního života. Na druhou stranu, ne vždy se shodnout na věku, kdy je zahájení přečasné a kdy už by to mělo být v pořádku. Obecně se dá předpokládat, že je to hranice daná zákonem a to 15 let.
Ale pokud chceme určit o něco zdravější hranici, je potřeba se více zajímat o imunologii. Důležitou součástí ženského zdraví je zdravý děložní čípek. Děložní čípek v období dospívání je místo, které je podstatně náchylnější napadením infekce nebo viru. Není ještě dokončený jeho vývoj a tím velmi rychle roste možnost nákazy ženských pohlavních orgánů, zejména pokud dochází ke střídání sexuálních partnerů. Lékaři se shodují, že vývoj imunity děložního čípku se zakončuje kolem 17. roku. Poté riziko infekcí a virových napadení tkáně klesá. I z toho důvodu je dobré naše dospívající podporovat k tomu, aby si na pohlavní styk počkali do doby, kdy bude jejich tělo imunitně zdatnější. Očkování proti HPV nechrání dívky na 100 %, to dnes už všichni vědí a má své vedlejší účinky. Vyčkat do dokončení vývoje děložního čípku je tedy vhodná prevence. Myslím, že toto téma by se dalo otevřít právě i s otázkou očkování, kdy dívky často chodí ze školy domů a ptají se, zda se mají nechat očkovat. V tu chvíli je jedinečná příležitost dívce vysvětlit, jak to s jejím děložním čípkem je a co ji chrání nejlépe.
Některé maminky dospívajících dcer se mohou domnívat, že ideální je dívce nechat brzy předepsat hormonální antikoncepci, která ji ochrání. Bohužel, co se zdraví týče, opak může být pravdou. Je zajímavé, že právě dívky užívající hormonální antikoncepci mají vyšší riziko výskyu pohlavních chorob i problémů s děložním čípkem. Také je třeba brát v potaz vývoj a dozrávání cyklů. Pokud plodnost uspíme v období, kdy ještě není dokončen její vývoj, můžeme tím dívce znesnadnit cestu ke zdravému cyklu v budoucnu.
Zjišťuje se, že účinná prevence proti rizikovému sexuálnímu chování je otevřená komunikace. Ta by určitě neměla probíhat formou strašení otěhotněním a vyjmenováváním všech pohlavních chorob. Je vhodné s našimi dětmi otevřeně mluvit o sexualitě. Vysvětlit, že se jedná o velkou sílu, pud, který do značné míry ovlivňuje naše chování a život. Můžeme sexualitu přirovnat k zacházení s nožem. Nůž je úžasný nástroj, pokud se však dostane do ruky dvouletému dítěti, nemusí to být vždy bezpečné. A to platí i pro sexualitu. Milování je úžasná schopnost lidského těla, ale pokud k pohlavnímu styku dochází příliš brzy nebo za nevhodných podmínek, či jen proto, že už bychom to přece měli mít za sebou, můžeme si víc ublížit než-li zažít něco příjemného.
Milování, pokud je v podmínkách, kdy se oba partneři cítí bezpečně, cítí k sobě přitažlivost a ideálně i lásku, může být opravdu nádherný zážitek. Doporučila bych dospívající informovat, vtipně a skrze příběhy, o tom, jak funguje mužská a ženská sexualita. Že to, co se líbí muži, se ženě vůbec líbit nemusí a naopak. Je dobré mladým pravdivě popsat všechny výhody i nevýhody, které zahájení sexuálního života přináší, podporovat je k otevřenosti a důvěře. Je třeba si uvědomit, že můžeme mít doma dítě, které bude chtít experimentovat brzy a my mu pravděpodobně nezabraníme, ale můžeme ho podpořit, naslouchat a pomáhat, aby byl start jeho sexuálního života co nejvíce bezpečný a nebo můžeme mít doma dítě, které se naopak rozhodne vstoupit do sexuálního života až po svatbě a i tento přístup si zaslouží podporu. Pokud naše děti mají doma bezpečné a podporující prostředí, o to méně, budou vyhledávat ujištění a lásku někdy jinde.
Pokud přijde čas, kdy je potřeba se rozhodnout, jaká antikoncepce je pro dospívající nejlepší, je na místě opět otevřená komunikace. Setkávám se s dívkami a ženami, které se mi stěžují, že jim maminka v 15 letech, a někdy i dříve, nechala předepsat hormonální antikoncepci, přestože ony to vnímaly jinak. Pojmenovávají to po mnoha letech jako formu násilí. Podobně se však může cítit dívka, která vnímá, že hormonální antikoncepce by byla pro ni to pravé, ale podporu v okolí necítí. Dospívajícím bychom měli předložit různé možnosti a objektivně pojmenovat jejich výhody a nevýhody.
Při přednáškách na základních školách vidím, že dospívající jsou otevření komunikaci a hledání možností, které budou vyhovovat právě jim. I hormonální antikoncepce předepsaná z tzv. „léčebných důvodů“ by měla být s dospívajícími dívkami komunikována. Značné negativní dopady, které mohou při předčasném zahájení užívání hormonální antikoncepce vzniknou, ponesou právě ony. I zde by měla být objektivně a pravdivě pojmenovány výhody i nevýhody a rozhodnutí by mělo být na dívce. Hormonální antikoncepce ve své podstatě cykly neléčí, ale zajišťuje, že nedochází k ovulaci ani menstruaci. Krvácení, ke kterému dochází je tzv. krvácení ze spádu po vysazení pilulky. Dívky tedy pravidelně po 28 dnech krvácí, ale ve své podstatě žádné cykly nemají. Není tedy možné mluvit o léčení cyklu, protože cykly jsou uměle potlačeny. Čemu bych doporučila se u hormonální antikoncepce zejména vyvarovat, je její dlouhodobé užívání.
Pokud se chceme bavit o druzích anitkoncepce, můžeme ji rozdělit na metody hormonální a nehormonální, při čemž nehormonální metody můžeme dále rozdělit na bariérové a přirozené.
Hormonální antikoncepce se dále dělí dle svého nosiče i množství a druhů hormonů, které obsahuje. Nepůjdeme do podrobností. Nejčastější hormonální antikoncepce je v podobě pilulek, dále je možné využít kroužky, náplasti, různá tělíska ať už podkožní nebo děložní. Princip je u všech metod podobný. Zejména zabraňuje ovulaci, nárůstu děložní sliznice, zahušťuje děložní hlen. Spolehlivost proti nežádoucímu otěhotnění je okolo 99 %.
Kondom je jediná forma antikoncepce, která z větší části chrání i proti pohlavně přenosným nemocem. Proto, by měl být první volbou pro dospívající, pokud se rozhodnout k sexuálnímu životu, a to i pro dívky, které užívají hormonální antikoncepci. Další formou bariérové metody je tzv. pesar, který se těší v ČR stále větší oblibě. Je to tzv. klobouček nebo diafragma a zavádí se do pochvy.
U bariérových metod se pro zvýšení ochrany velmi doporučuje jejich kombinace. Kombinovat se dá kondom, pesar, spermicidní gel, přerušované milování a tato kombinace spolehlivost zásadně zvyšuje.
Nově se stále více žen i dospívajících dívek zajímá o tzv. přirozené formy antikoncepce. Nejspolehlivější formou je tzv. Symptotermální metoda, která má spolehlivost srovnatelnou s hormonální pilulkou, tedy kolem 99%. Bylo by úžasné, kdyby se dívky i kluci již na základních školách setkávali s vědomým a zodpovědným přístupem ke své plodnosti. Symptotermální metoda je i pro dospívající, ale je zde kladen důraz na podporu, pomoc a komunikaci. Sama jsem se tuto metodu naučila ve svých 19 letech. Tato metoda pracuje s tím, že dívka – pár přesně vědí, kdy mají plodné a neplodné dny a podle toho se mohou vědomě rozhodnout, jak s tímto obdobím naloží. Pokud ale dochází ke střídání partnerů, ani zde by neměla být opomíjena ochrana kondomem.
Na závěr bych chtěla rodiče podpořit k otevřené komunikaci a k informovanosti o všech výhodách i nevýhodách různých antikoncepčních metod. Dospívající stejně jako dospělí by si vždy měli vybírat z maxima dostupných možností. Jen tak si mohou zvolit to, co cítí, že je pro ně skutečně nejlepší. Pokud dostanou na výběr mezi pilulkou a kondomem, může se stát, že nezvolí informovaně, ale vyberou tzv. „menší zlo“. Na druhou stranu je důležité připomínat, že žádná forma antikoncepce není stoprocentní. A toto uvědomění by mělo vést k zodpovědnějšímu výběru partnerů/rek.
Jste rodičem dospívající slečny? Možná vás již brzy čeká období, kdy dcera překročí práh dětství a vstoupí do nového světa ženství. Nadešel čas, kdy by bylo fajn si s ní povídat o tom, co ji čeká, jak se může připravit, čeho se má obávat a z čeho se má radovat.
Jenže začíná také období, kdy právě ve chvíli, kdy jí chcete něco povídat, ona nemá nejmenší chuť!
Všímám si, že pokud začneme naše dcery připravovat na jejich budoucí ženství těsně před tím, než přijde nebo až přijde, často jsou uzavřené a nechtějí nic slyšet.
Také jsem mámou dospívající slečny. Naštěstí jsme si o menstruaci a ženství spolu povídaly již od jejího dětství, kdy byla plná otázek, otevřená a ochotná si cokoliv vyslechnout. Bylo to jistě i tím, že já sama jsem nasávala všechny informace týkající se ženství, léčila své staré rány a traumata a učila jsem se mít ráda, taková, jaká jsem. Učila jsem se radostně očekávat menstruaci, chápat se v premenstruační fázi a užívat si období plné energie a plodnosti. Potřebovala jsem vše sdílet a jediná „žena“, která mi byla nejčastěji po ruce, byla právě má dcera. Věřím, že jsem včas zasela semínko radosti z tohoto objevování.
Dnešní dívky začínají menstruovat již v devíti letech, ale první menstruace může přijít až v sedmnácti, a i to je v pořádku.
Jelikož jsem lektorkou seminářů na školách, setkávám se s různými postoji. A právě maminky si často stěžují na to, proč to ta holka nechce slyšet? Proč raději vyhledává informace od kamarádek a z internetu a časopisů, než aby přišla za svou mámou a zeptala se, co ji čeká. Když pak ženy popisují svoje zkušenosti z první menstruace jako „ženské problémy“ a něco co se musí vydržet, aby mohly mít děti, začínám stále více chápat, proč to ty holky nechtějí slyšet.
Když jsem přemýšlela, jak názorně ukázat, co může být právě kamenem úrazu, pokud nám naše děti nechtějí naslouchat, napadla mě jedna praktická ukázka. Představte si, že máte své dceři či synovi popsat, jak to funguje v krku. Otevřete ústa a řeknete: Hm, podívej se dovnitř, vidíš tam vzadu? To je hltan, to je trubice, která se níže rozdvojuje na hrtan, kterým proudí vzduch do plic a jícen, kterým putuje potrava do žaludku…
Zastavte se a představte si, s jakou energií to dětem říkáte. Jak se cítíte, jak je vám to příjemné nebo nepříjemné. Dokážete ten proces v pohodě popsat? Jak se cítíte, když nemůžete zrovna najít ta správná slova?
A teď si představte, že máte mluvit o ženských pohlavních orgánech. Přijít za dcerou či synem a začít povídat o tom, jak pohlavní orgány vypadají, jak se nazývají a jakou mají funkci. Někomu to nedělá problém, ale někdo už před tím, než začne mluvit, má stažený žaludek a není mu při takovém rozhovoru vůbec dobře. Jak na to reagují naše děti? Pokud mluvíme uvolněně, jsme v pohodě, víme, o čem mluvíme, naslouchají nám a může to být i legrace. Ale pokud přijdeme se staženým žaludkem a křečí v těle i obličeji, naše děti nám nastavují zrcadlo a náš blok nám hezky odzrcadlí. Nechtějí nic slyšet a není se čemu divit. Také bych nechtěla.
Děti se nejvíce učí z pozorování. Pokud vidí mámu deset let nešťastnou a otrávenou z menstruace, pokud pojmenováváme menstruaci jako „krámy“ – tedy něco čeho se potřebujeme zbavit a pak přijdeme za dcerou jí povídat o menstruaci, ona už má dávno svůj názor.
Když se ptám dívek na základní škole, co pro ně představuje menstruace, často slyším slova jako bolest a strach. Ale menstruace je naše ženství, je jeho důležitou součástí. Jak tedy můžeme našim dcerám předat radost z našeho ženství, přijetí menstruace, touhu toto období uctívat a radovat se z něj, místo prožívání bolesti a strachu? Musíme my mámy začít u sebe. Zamyslet se, zda a jestli vůbec nějak pojmenováváme své pohlavní orgány, nebo jen říkáte tam dole, to, tam… Je možné, aby tak důležitá část našeho těla neměla přirozený název? Je to stejné, jako kdybychom nedokázali pojmenovat ruku nebo nohu. Všechny naše orgány mají velký význam a naše pohlavní orgány jsou naprosto zásadní pro pokračování dalšího života a měly by být ctěny a milovány pro jejich úžasné schopnosti.
Další důležitou součástí našeho ženského života je objevení naší cykličnosti, proměny, která v nás neustále probíhá. Každý cyklus, díky hormonálním změnám, jsme 4x jiné. A každé toto období je velmi důležité. Pokud si začneme tyto procesy v těle uvědomovat, zažíváme krásné ženské a radostné dobrodružství. Další částí k našemu ženství je plodnost. Plodnost je dar, který bychom si měly chránit. Pokud jsme plodné, jsme zdravé, pokud svoji plodnost narušujeme, můžeme tím narušovat své zdraví, ale také svou kreativitu, své poslání. Ale jak můžeme tuto krásnou zprávu předávat našim dcerám, když sami nevíme jak vědomě se svojí plodností nakládat, jak ji mít spolehlivě pod kontrolou a při tom si ji užívat a radovat se z ní? Pokud chceme našim dcerám předat radost z blížícího se ženství, je na místě se zamyslet, zda mi samy jsme rády ženou, v celé její plnosti, plodnosti, cykličnosti, kreativitě, hloubce a moudrosti.
Až se nám stane naše ženství, cykličnost a plodnost něčím, co k nám neodmyslitelně patří a na co jsme hrdé a vnímáme to vše jako dar, nebudeme mít problém o tom všem mluvit úplně v pohodě, uvolněně, otevřeně a ve stejné energii na nás budou reagovat naše děti.
Vojakom vravia, ak sa na bojovom poli ich druh zraní, je správne pre neho ísť a zachrániť ho. Ak príde v boji spolubojovník o život, je dôležité sa pokúsiť nájsť a priniesť jeho telo, aby bolo možné dôstojne sa s ním rozlúčiť. Na cvičisku sa to ľahšie hovorí aj cvičí. No v reálnom boji, keď okolo svištia guľky (alebo vírus) sa ukáže naše pravdivé alebo hrané hrdinstvo. Po vojne psychológovia a sociológovia skúmali a pýtali sa vojakov, čo bolo to, čo ich hnalo otočiť sa a odvážne sa vrátiť na bojové pole, kde sa strieľalo, „len“ aby ukázali ľudskosť a zachránili zraneného alebo mŕtveho kamaráta. Prekvapujúco bolo často odpoveďou, že muži sa na rozdiel od bežného života paradoxne práve vo vojne cítili skutočne ŽIVÍ a bolo pre nich prirodzené vykonať niečo, čo ich prevyšuje, obetovať vlastný život, pohodlie a pritom vykonať niečo tak ľudské a zázračné zároveň, ako je záchrana ľudského života.
Čo je to za čas že dnes nechávame našich najbližších pri dvoch dôležitých prechodoch osamotených.
Mnohí naši blízki zomierajú opustení v domovoch dôchodcov, v nemocniciach, na intenzívkach, kde sú obklopení lekármi, sestrami, opatrovateľkami. Čomu sme uverili, že pri pôrodoch ako prvé berieme deti od mám, pretože si myslíme, že je dôležitejšie deti odvážiť, odmerať ako nechať ich pritúlené na prsiach matky?
Čo sa udialo, že to všetko vieme ešte rozumne odôvodniť, že je to tak správne?
V týchto koronačasoch o to viac táto otázka prichádza, pretože ľudia, ktorí skonávajú mimo domova v dôsledku covidu, sú až na výnimky jednoducho strčení do čierneho vreca s nápisom covid a najbližší nemajú možnosť svojho blízkeho držať pri odchode za ruku, obliecť ani nijako dôstojne upraviť na poslednú cestu.
Bez ohľadu na opatrenia, čo je to v nás, že dokážeme nechať našich starších (ale už i mladších) zomierať s vírusom (ale často aj bez vírusu) osamote, že berieme novonarodené deti mamám z náručia, že sused sa bojí suseda, že syn sa bojí objať s otcom, že sa ľudia nemôžu stretávať. Lebo nieje to tak všade vo svete, a tiež je tam kovid.
Malé deti prichádzajú na svet pri pôrodoch v našich nemocniciach do síce čistého, vydezinfikovaného, sterilného, ale mnohokrát strachom naplneného prostredia a potom často ostávajú samé, keď ich berú preč od maminiek. Dôležitejšie je vedieť jeho rozmery, hmotnosť, a či nieje bábätko infekčné. Dotyk, blízkosť a náruč mamy je druhoradá. Čoho sa tu v skutočnosti bojíme?
Rozsievanie strachu nieje spojené len s c19. Žijeme ho už desaťročia, storočia, vojny a vírusy tu boli a c19 je len ďalší z nich. Odhaľuje náš strach a postoj k životu, ukazuje ich v plnej nahote.
Pomohol nám roztrhať na franforce to, čo si vo vnútri v srdci spájame s tým, čo znamená ľudskosť.
Byť a vnímať spojenie jedného z druhým, vnímať blízkosť, teplo druhého človeka, byť v prítomnosti blízkych ľudí, rodiny. To máme vpísané do našich buniek. Dnes vďaka za internet a mobily, že môžeme byť v spojení s našimi blízkymi aspoň takto.
A práve obzlášť pri dvoch najdôležitejších prechodoch v našom živote dnes nechávame našich blízkych opustených, narodenie dieťaťa ako prechod z lona matky na svet a úmrtie starého alebo chorého človeka, ako prechod z tohto sveta na druhú stranu.
Aké nádherné to bolo v lone matky. Počuli sme zvuky okolia, hlasy mamy a otca, zvuk srdca mamy, štekot psa, buchnutie dverí, síce tlmene ale počuli sme to. Snáď sme mohli vidieť aj tlmené tiene, svetlo prechádzajúce cez brucho mamy, keď začalo ráno svitať i tichú a pokojnú tmu, keď si mama ľahla v noci spať. Dnes si to nepamätáme, no vtedy sme iste vnímali teplý dotyk, keď si mama hladila brucho.
Tak po deviatich mesiacoch, kde sme poznali len tento bezpečný priestor v tele mamy začína veľká udalosť. Mama nasadzuje vlastný život, aby sa nový človek mohol narodiť. Vnímam to ako hrdinský čin, aj keď je tak prirodzený z hľadiska života. Je vyvinutý veľký tlak na naše malé telo, posúvame sa bližšie a bližšie k lonu a rodíme sa, naše telo je pokrývané mikróbami, ktoré náš imunitný systém vidí po prvýkrát. Prechádzame tmavým tunelom, údery srdca sa zvyšujú až na hranu a možno je to pocitovo podobné ako aj pred smrťou. Všetko je odrazu inak ako bolo doteraz. Naraz všetok tlak je preč, teplo matkinho lona je preč, všade okolo je jasné svetlo a zvuky už nie sú tlmené. Doteraz sme poznali nádherný svet matkinho lona, ktorý bol pre nás všetkým.
No to čo začíname vnímať, tú nádheru okolo je niečo výnimočné. Tvár, vlasy, vôňa a hebkosť našich mám. V tom svete je tu odrazu tisíc farieb a vôní. Zastavíme sa na chvíľu a len tak to pozorujeme. A tak príde otec, tráva, lesy, obloha, západ, východ slnka, farby a chute života, až sa nechce veriť, aký krásny je ten svet.
A neskôr všetko začína zovšednievať a začíname zabúdať na to kúzlo a krásu života, v ktorom žijeme, začíname zabúdať na ten nádherný moment. Tak si začíname zvykať na sterilnosť a bezinfekčnosť štyroch stien domova, na zápchy v kovových pojazdných krabiciach vypúšťajúce plyny, na pokrmy plnené éčkami a ošetrované rôznymi chemikáliami, budíme sa a zaspávame s modrým svetlom obrazoviek našich mobilov a televízorov a trávime spolu ako ľudia stále menej a menej plnohodnotného spoločného času. Študujeme, sedíme v školských laviciach, neskôr v open spacoch, alebo na sedačke u terapeuta. Pomaly sa odpájame jeden od druhého, dokonca sa odpájame aj od seba, trpíme depresiami, migrénami, rôznymi chorobami.
Život prináša aj ťažké situácie, cez tie môžeme skutočne rásť a meniť sa, ale aj tak sa im často snažíme vyhnúť, tvárime sa, že neexistujú a začneme točiť rukoväťou mlynčeka do opačnej strany, pretože sa nám točí ľahšie a veríme, že je to život. Meníme život na prežívanie a nenamieleme takto nič v našom živote.
Tak príde ten nevšedný z pohľadu blízkych smutný moment, začíname odchádzať a naraz je tam tma, vidíme zrýchlene celý svoj život ako na plátne a cítime intenzívny pocit ako duša opúšťa telo a začíname odchádzať, prestávame dýchať, srdce sa zastavuje. Možno ešte počujeme hlasy a máme nepoznaný pocit, že celá táto biológia je týmto rozdrvená do zabudnutia a tak vyjdeme cez pomyselný tunel na druhej strane vo svetle. Je to azda krása, akú si tu na zemi len ťažko dokážeme predstaviť a naraz nás niečo priťahuje späť a vidíme, že nás resuscitujú a povieme doktorovi, tam je to tak nádherné na druhej strane, tam som prijímaný taký aký som, som pripravený odísť, prečo ste ma priviedli späť? Som vzrušený z toho aké to tam bolo. Alebo už ostávam mimo telo a vidím zhora, ako ma balia do čierneho vreca a píšu na mňa fixou covid. A už ma nič nebolí lebo mi je dobre.
Nebezpečenstvo, ktoré máme dnes možno nieje ani tak vírus ako skôr to, že sme sami seba sterilizovali od smrti. Vytvorili sme sterilitu okolo momentu smrti. čo je nakoniec niečo, čo postretne aj tak každého z nás. sme tu aj kvôli tejto transformatívnej skúsenosti, kde zistíme, že nie sme len biologické bytosti ale aj spirituálne bytosti. Lebo nie je jedno kto sme. Mnohí z nás za celý život na to neprídu, kto sú, plnia svoj život aktivitami, len aby sa tým nepotrebovali zaoberať a mnohí sa len naháňajú materiálnymi statkami a vyššími obratmi. I toto je dobrá cesta. Dôležité je sa pozrieť, kam vedie. Lebo nie je jedno, ako zomrieme. A tiež nie je jedno, ako žijeme. Ako potrebujeme žiť, aby sme mohli správne zomrieť? To je tá otázka.
Sme v biologickom tele na krátku chvíľu a naučili sme sa báť tohto momentu, ktorému hovoríme život. A bojíme sa aj momentu, ktorému hovoríme smrť.
A možno práve preto uniká krása života, možno preto nám uniká krása tvári a duší našich blízkych, krása ľudí okolo.
A nechávame zomierať našich blízkych samých kvôli genetickému vírusu ktorý je okolo nás možno už od nepamäti a z nejakého dôvodu sme sa stali teraz pre neho viditeľným.
Je jedno, či to je konšpirácia, či výtvor laboratórií alebo niečo iné, je to najmä ľudská emócia strachu, ktorú z nás vyťahuje. A bojíme sa vlastnej smrti a smrti iných. A bojíme sa života.
Čo tak dať si zámer orientovaný na život, poďme uvidieť a uskutočniť zmeny každý u seba, teraz na to máme priestor, poďme priniesť život do života.
A na prvom mieste potrebujeme oslavovať život a prestať báť sa smrti. A začneme sa automaticky chovať jeden k druhému inak.
Nepotrebujeme revolúciu, potrebujeme evolúciu.
A ona sa naozaj deje.
Potrebujeme porozumieť a vyrásť z nášho strachu a potrebujeme nájsť ľudskosť, lásku, láskavejšie chovanie sa a prístup jeden k druhému.
Láska možno nie je štruktúra všetkého, štruktúra všetkého je azda krása a vďačnosť, a naša reakcia na videnie tejto krásy je láska a šťastie.
Ak uvidíme krásu ľudského dotyku, krásu každého dňa, krásu objatia, bozku, krásu mikrobiómu, krásu ľudského dychu, krásu narodenia, krásu každého človeka, krásu planéty, uvidíme možno aj krásu vírusu. Pretože to prináša ľudskosť. Možno práve „na tomto bojovom poli“ môžeme vnímať, ako skutočne žijeme a kto v skutočnosti sme. A tiež môžeme uvidieť potenciál, kým sa môžeme stať a aký život môžeme viesť.
Tento liminálny priestor dáva každému možnosť „zakukliť sa“ ako larva, rozpustiť sa a po čase vyjsť z kukly ako motýľ. Každý môže sa stať hrdinom. Sám za seba. Táto situácia k tomu pozýva. No ak čakáš, kedy už bude život znova normálny, ak ti povedali, počkaj, čoskoro budeš robiť, prežívať a užívať si znova všetko ako doteraz, zastav sa. Je to naozaj to, čo chceš? Áno, pre mnohých áno. No pre mnohých už nie. Je tu priestor naučiť sa nové zručnosti, urovnať si životné hodnoty, zámer a víziu života, rodiny i partnerského vzťahu, ktoré budú kormidlom tvojho života. Nájdi krásu všade okolo, nájdi dobro v ľuďoch okolo, porozumej ich postoju, ktorý je možno iný ako je ten tvoj.
